Y Gwir Yn Erbyn Byd na Blog.cz

Hudbu mám moc ráda. Ať už jako kulisu nebo pro hluboký poslech. Hudba podporuje mou představivost, léčí mě a dostává mě do splínu... Co se ale děje večer, to je neuvěřitelné.

Zdá se mi, že hudba pod rouškou tmy venku dostává úplně jiný rozměr. Možná je to mou mírnou ospalostí, ale tóny mi zní jako z jiného světa. Děsivá hudba je ještě děsivější, uklidňující hudba ještě více uklidňující, ďábelský rock je ještě ďábelštější. Jako by se vše, co v hudbě je, ještě více zesílilo. A proto velmi často večer projedu své zásoby a záhy sáhnu po něčem, co chci prožít. Pořádám hudební seance. Co to bude? Jemné zvuky folku? Či snad můj oblíbený klasický rock? Či snad indiáni, keltové...?

Dneska sahám po něčem, co mě děsí a nabíjí naprosto neuvěřitelně. Nirvana.

Zapínám své nedefinované CD... Nemůžu zůstat v klidu, tohle je věc, co se nedá poslouchat potichoučku. Moje smysly se soustředí na jedno- na tu hudbu... Ale není to hudba. Je to pocit. Vlastně ani nevím, jak to popsat. V Nirvaně jsem našla něco hrozně silného, co nikde jinde ne... Kdysi jsem někde někoho slyšela říct, že Cobainův (řekněme) zpěv je "křik štvané zvěře..." Řekla bych, že to je naprosto přesné. Ta hudba není o nějakých ladných tónech, ale o tom pocitu. A někdy mě neuvěřitelně vyjadřuje... Můžu ji poslouchat jen někdy. Je tak silná, že to jde jen po dávkách... :o)

Někteří lidé však nemají pochopení pro mé seance v tuto dobu... (Nedávno to dopadlo tak, že se můj rodič přiřítil, zda se mi něco nestalo... A to jsem poslouchala něco "nevinného".) Tak tlumím, ale i tak...

Malá ochutnávka:

Tak a je ráno... Jak krásně voní! Usedám ke svému stolu s čajem a jsem odhodlaná věnovat se koherenci a editaci textu nějakého nepříliš vzdělaného pisálka. Moje zlé nutkání odevzdat hodnocení s větou: "Doporučuji rozthat a urychleně změnit studijní obor." mě přešlo, ale i tak, když sedám za počítač, vyvstane mi na mysl něco trochu odlišného...

Star Wars... Co se stane, když se příběhu a světa Star Wars zmocní šílený literární vědec?! Nechtějte to vědět. To, že text běží v průměrné rychlosti čtení a kdesi cosi, fascinuje tak akorát mě a mé kolegy. Literárně historické souvisloti díla asi taky jen tak někomu nevnutím... Zato příběhové zápletky, vztahy a povahy to je jiná... Nejlepší ze všeho jsou "díry" v (řekněme) koherenci příběhu. Co třeba Yoda? Já mu nedám pokoj.

Yoda je mistr Jedi, je nejchytřejší, nejbystřejší, nejlepší... Jenže pak po 800 letech žije 20 let na nějaké planetce a zesenilní tím nejhorším způsobem. Když divák sleduje staré díly a pak nové, čeká, že Yoda bude povahově vyšinutý, ale ejhle, je to mistr mistrů. Můžeme vzít v úvahu cokoliv-výpary ze sopky, divné záření... Je zajímavé si vymyslet své vysvětlení, ale vysvětlení ve filmu prostě chybí. To posunutí je přespříliš nápadné, že nevysvětlení působí skoro rušivě. Mohl to být záměr... V tom případě dost nedomyšlený záměr. Je rozdíl mezi záměrnou "dírou" v textu/příběhu a nezáměrnou. To prostě poznáte.

Yoda je zajímavou postavou ale i z lingvistického hlediska... Když opět vezmeme v úvahu jeho genialitu a stáří 800 let, musel být buď a) naprostý ignorant b) trpěl nějakou poruchou řeči-dysfázie? afázie? (Za 800 let bych myslím i já zvládla francouzštinu.)

Tak to jsem se jen nechala unést nechutí k editaci ... Rejpání mě baví. Zkuste si pod vlivem velkého vědce nezdegenerovat!

Mezi jeden z nejvýraznějších keltských symbolů patří kolo. Kolo s loukotěmi, důležitý je středový bod. Kolo symbolizuje rok, cyklus. Některými kulturami je považováno za dokonalý útvar. Symbolika spočívá v znázornění nekonečného koloběhu zrození, života a smrti. Symbolizuje také osm svátků roku. Při svátku Samhain, tedy při konci keltského roku, se místo při oslavách může zdobit symbolem kola s osmi loukotěmi. Každá "loukoť" představuje jeden z osmi svátků roku. Já však vnímám symbol kola ještě v daleko šírším smyslu.

Když jsem se před lety (ve 12 letech) začala zabývat jógou, bylo to pro mě inspirativní, ale neviděla jsem příliš "dovnitř", brala jsem to jako příjemné cvičení. Můj učitel četl jógové sútry. Moc jsem tomu tehdy nerozuměla a když ano, byla jsem z nového pohledu na svět a člověka zmatená. Jóga mi dala hrozně moc a naučila mě přemýšlet. Po nějaké době jsem narazila na tanec pěti rytmů Gabrielle Roth. To byl další krok do neznáma. I Roth mi dala strašně moc inspirace. Ale až dalším cvičením/učením jsem si uvědomila poslání předešlého a nového. Začala jsem cvičit wydu a tai-chi. Vždycky jsem si trochu vyčítala, že se nedokážu zaměřit na jednu věc a v té dosáhnout "dokonalosti". S odstupem času ale můžu říct, že jsem za to neskonale vděčná, protože mi to dalo to, v čem vidím symboliku kola. Nevidím svět úzkou špehýrkou jógy, tai-chi ani ničeho jiného. Dospěla jsem k jednomu základnímu poznatku-všechno souvisí se vším. Ať jsem cvičila cokoliv, dospěla jsem vždy k jednomu a tomu samému, i když jsem tam došla jinou cestou. Ve všem jsem našla něco, co spojuje. Každý z těchto směrů mi nabídl něco nového i něco známého. Ani jeden z nich není úplně odlišný a "samospásonosný", tím chci říct jediný a správný. Některý mi sedí víc, některý míň a mění se to taky v čase.

A jak to souvisí s kolem? Asi tak, že se dá do středu dojít z každého bodu obvodu. I body, které leží proti sobě se mohou ve středu potkat. Nezáleží tedy na tom, z jakého směru člověk jde, ale jestli dojde. "Všechny cesty vedou do Říma." A tak to vidím se vším. I se všemi náboženstvími. Je jedno, jestli je člověk křesťan, žid, pohan, muslim, hinduista, ateista anebo přívrženec létající pizzy, když to myslí upřímně. Každý by si měl zvolit, co je mu nejbližší, a ne to, v co ho někdo naučil věřit či nevěřit. Změna vyznání není zradou, ale jen změnou úhlu pohledu. Člověk by si měl zvolit to, co mu naprosto vyhovuje, protože jen tak něčeho může dosáhnout. (A to myslím úplně ve všem.) Ale zároveň by neměl zapomínat, že to je jen jeho cesta. Nemá cenu se hádat s nikým kvůli vyznání. Můžeme polemizovat, může nám nějaký směr nesedět, ale co vyhovuje nám, nemusí vyhovovat jinému a naopak. Lidé mají úžasnou vlastnost hledat odlišnosti. Někdy by se však spíše vyplatilo hledat společné. A to platí i v rámci jednotlivých vyznání a nauk. Někdo je například katolík a vyhovuje mu každý týden chodit do kostela, zúčastňovat se církevních akcí a jiný si věří po svém, místo nedělní mše si čte Bibli sám. Je snad horší křesťan, než ten v kostele? Chozením do kostela se dobrým křesťanem nestanete... To je jinde.

To je moje širší pojetí kola. Myslím, že ani znak triskelu se nedělá často nadarmo v kruhu. Tři živly-oheň, vzduch, voda, se spojují ve čtvrtý bod, tedy zemi... Je to náhoda...?

(Ale i symbol triskelu je dosti komlikovaný... Jako samotné číslo 3. Triskel znázorňuje spojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti do jednoho bodu. Znázorňuje i koloběh života-narození, život, smrt... A jsme zase u toho. Všechno je zacyklené a směřuje k jednomu :-) )

(http://corvinus.hogwarts.cz/clanek.php?clanek=625)

Již před dlouhým časem, kdysi v lednových měsících, se zrodil nápad vydat se za dobrodružstvím a někdy kolem prvního máje podniknout výpravu po stopách dávných Keltů. Tento nápad se zrodil v bystré hlavě a odvážném srdci našeho keltského dítěte Manky. Její nabídku, připojit se k ní na daleké pouti do námi dosud neprobádaného města Tábor, jsem přijala s velkým potěšením. Jelikož v naší době se většina tradičních keltských svátků dodržuje ve značně obhroublé a křesťanstvím zprzněné (křesťané prominou) podobě, přivítala jsem možnost oslavit to, čemu se dnes říká pálení čarodějnic, v podobě, která by se snad více mohla blížit původnějšímu pojetí keltského svátku lásky a probouzející se přírody - Beltinu. V malebném Táboře, v tvrzi zvané Housův mlýn se tato možnost naskýtala. A proto jsme dohodly vše potřebné a v napjatém očekávání vyhlížely 28. Duben, který měl pro nás být dnem, kdy se vydáme na velkou pouť.

Onoho dne začal chaos už ráno. Ne, že by mě to překvapilo, naše společné výpravy vždy bývají, mírně řečeno, zmatené. Předzvěstí blížících se trablů bylo už jen pouhé chystání svačiny na cestu a oběda, kterým jsem hodlala obšťastnit svůj žaludek ještě doma. Nedokážu si představit, jak nepravděpodobná musela být ona souhra náhod a mé nešikovnosti, která zapříčinila zvrhnuté mléko, přetékající hrnec s vařící omáčkou a špagety, které s veselým klokotáním vybublaly z hrnce - to vše v jediné vteřině. S neblahým pocitem, že to nevěstí nic dobrého, jsem uklidila sporák, zabalila smaženky a naházela do sebe špagety. Po pár hodinách bezcílného bloumání po bytě a přemýšlením, co veledůležitého jsem určitě zapomněla zabalit a bez čeho se v té neobydlené divočině určitě neobejdeme, jsem konečně vyrazila směr autobusové nádraží Roztyly, kde jsem se měla setkat se svým spoludobrodruhem Mankou. Už na zastávce mi začalo být jasné, že tenhle výlet bude stát skutečně za to. Nejen že Manka s sebou snaživě přibalila Máj, který jsme měly v úmyslu během našich cest nahlas předčítat, kdykoliv se naskytne vhodná příležitost, ale navíc ji její maminka vybavila čímsi, co mi bylo předloženo jako Misionářská čepička. A tu jsem teprve odhalila pravý smysl naší výpravy - bylo jím stát se poetickým misionářem a obrátit táborské domorodce na Máchu! A jak je známo, misionář, který nemá čepičku, je bez čepičky. To jsme ovšem nemohly dopustit. A jak to asi tak vypadalo? Představte si klasickou plátěnou kšiltovku bez kšiltu, ale zato s elegantní hnědou stopkou a slušivým zeleným plstěným listem na šešulce. Oběma nám bylo jasné, že nám tato výstroj skvěle poslouží, až bude potřeba vydávat se za ovoce. Mančinu srdci byla blíže modrá verze této čapky a já, poté co jsem prohlásila, že se cítím být jablíčkem, jsem obdržela její červenou variantu.

Cesta autobusem utekla rychle a hlavně zvesela. Dorazivše do táborských končin, vysypaly jsme se z autobusu a chvíli pohoršovaly místní obyvatelstvo zběsilým muchlováním našich krosen. Když jsme se dostatečně vyblbly, popadly jsme naše nelehká zavazadla a rozhodným krokem vyrazily tam, kde jsme podle vší pravděpodobnosti měly nalézt kemp. Byl tam. Vzhledem k událostem, které onoho dne následovaly, jsem si teprve s odstupem uvědomila, jaké to bylo štěstí, že mapy.cz tentokrát nelhaly. Poněkud zneklidňujícím překvapením bylo, že onen kemp byl úplně prázdný a evidentně soužil spíše než cokoliv jiného jako fotbalové hřiště místnímu dorostu a to především z řad jedné z našich nejmenovaných národnostních menšin. Co naplat, odhodily jsme předsudky a postavily stan tak, aby byl co nejvíce ukryt za rozložitým stromem. S pocitem "času dost" jsme se pustily do smaženek a dlouho o samotě nezůstala stát ani lahvinka výborného Beaujolais, kterou mě před odjezdem obdaroval můj starostlivý tatík. Když se večer nachýlil, popadly jsme vše potřebné a vydaly se směr Housův mlýn. Jakožto samozvaný navigátor jsem samozřejmě měla vytisknutou mapu, podle které jsem nás zdárně dovedla tam, kde se Housův mlýn navzdory tvrzení mapy nenacházel. Ocitly jsme se v tísnivě působící průmyslové čtvrti, vysoké komíny, auta, silnice, nikde ani živáček. Po mnohých "to je divný" a "tady to nevypadá" jsme konečně objevily známky života v tomto bezútěšném kraji. Byla to mladá paní na recepci jakéhosi podniku, jehož dveře byly sice otevřeny, ale branka na dvorek před nimi neúprosně zamčená. Paní byla naštěstí velmi ochotná, a když viděla naši bezútěšnou ztracenost a výrazy připomínající nešťastného baseta, došla za námi a otázala se, co tam tak urputně hledáme. Po naší odpovědi, že se snažíme dostat na Housův mlýn, se nám dostalo překvapeného, leč soucitně znějícího: "Jéééžííšmarjáá, slečny to je na úplně opačném konci města!" Naše chmurné domněnky se potvrdily. Naštěstí nám byla podrobně popsána cesta a tak jsme s novou nadějí vyrazily určeným směrem. Nemusím zdůrazňovat, že jako navigátor jsem tragicky selhala, za což jsem si také patřičně sypala popel na hlavu a Manka mě zase oprašovala slovy, že za to přece nemůžu, že to byla chyba mapy. K všeobecnému údivu jsme do Mlýna dorazily bez dalších katastrof a večer tam si náležitě užily.

Tady bych si dovolila trochu kritiky - večer to byl krásný, vykonavatelé očistných ohňových rituálů se opravdu snažili, vše měli perfektně připravené. Právě proto si myslím, že byla opravdu škoda, když některá přihlížející individua získala dojem, že na světě jsou to nejzajímavější oni sami, a začala tu nádhernou atmosféru kazit opileckými výkřiky a jinými výlevy. Jak správně pravila Manka - Beltine je svátek a jako takový by se měl také slavit. V kostele by také nikdo neřval na celé kolo. Zrovna tak barbarské mi připadá dělat brajgl v lese před sochou keltské bohyně, ještě navíc v jeden z jejích hlavních svátků. Budiž, někteří asi nepochopili, že by udělali lépe, kdyby se šli opít k nějakému tomu klasickému pálení čarodějnic. Sama za sebe bych si představovala méně alkoholu a víc rozjímání.

Naštěstí patříme mezi ty, které jen tak něco nerozhodí, a tak jsme si večer vychutnaly i přes překážky, mezi které patřil mimo výše zmíněného i tvor, jenž měl sice pěkný dobový kostým, ale taky trochu moc přítulné manýry, díky čemuž byl Mankou celkem trefně přejmenován na Svízela Přítulu. To nakonec způsobilo několik komunikačních nedorozumění, během kterých jsem z nějakého důvodu nebyla schopná rozlišit svízel a Svízela, a kdykoliv se na toto téma stočila řeč, cítila jsem potřebu Mance vysvětlovat systém přeslenitého a vstřícného postavení listů u svízelů. Docela se divím, že mě raději něčím nepraštila, aby to nemusela poslouchat. Někdy kolem půlnoci nám byla nabídnuta krátká prohlídka místní zbrojnice, které jsme samozřejmě využily (člověk nikdy neví, kde všude může načerpat inspiraci). Zbrojnice byla bohatým archivem filmových zbraní, ale náš obdiv sklidily především kožené zbroje, které se zde nacházely především v destičkovém, šupinovém, ale i mnoha jiných provedení. Jediným zádrhelem bylo, že nás tímto okouzlujícím místem provádělo právě ono zmíněné podroušené individuum, majíc na všechny divné poznámky, po mně chtělo radu, jak se dá otočit hlava doprava. Po mé samozřejmě zcela "logické" odpovědi se onen dotyčný zatvářil poněkud dotčeně, ale pak už se na nic raději neptal, ergo účel splněn.

Housův mlýn jsme opouštěly někdy kolem jedné hodiny ranní. Zásadním problémem bylo, že naše mapa, která zobrazovala pouze trasu z Průmyslové čtvrti, ve které se podle ní měl Mlýn nacházet, do našeho kempu, nám teď byla úplně na pytel, protože ve skutečnosti jsme se ocitaly ve Starém městě, jehož plánek jsme sice také měly, ale v kempu, kde nám byl opravdu hodně platný. Jak se dostat zpátky jsme pouze matně tušily. Naše prvotní rozhodnutí se zdálo být docela rozumné: vrátit se na cestu, kterou jsme přišly, a celé to obejít zase zpátky. Jenže to by byl opravdu dlouhý kus cesty, navíc kolem docela nevlídně vyhlížejícího squatu, pročež Manka po cestě ukázala na jakési do temných hlubin směřující schody, které vedly směrem, kde jsme tak nějak intuitivně tušily cíl naší pouti, a pravila, že to vezmeme zkratkou. Na schodech jsme minuly partu místní snaživě se nachmelující omladiny a odhodlaně vyrazily vpřed. Leč pouliční osvětlení v tomto městě nebylo právě oslňující. Uprostřed úzkých kamenných schodů, na kterých evidentně nebylo radno příliš dupat, jsme se náhle ocitly v téměř naprosté tmě. Takže Manka začala lovit v tašce baterku a tato chvíle byla slavnostně zařazena mezi ty, o kterých se naše matky nikdy nesmí dozvědět. Když bylo Eärendilovo světlo konečně objeveno, vydaly jsme se vpřed a nějakým neuvěřitelným způsobem se dostaly dolů vcelku. Leč to nám moc platné nebylo. Schody ústily na místě, které nepříjemně připomínalo zadní dvorek jednoho z těch podezřelých doupat, kterému jsme se snažily vyhnout. V pořádku. Otočily jsme to na druhou stranu a pokoušely se celý polorozpadlý útvar obejít. Nepovedlo se. Chaotické, téměř dvouhodinové bloudění ztemnělým Táborem s pepřákem v jedné ruce a s nožem v druhé nebudu podrobně popisovat, protože nyní už je v mé mysli celé zahalené temnotou. Jediné co mi ulpívá ve zmatených vzpomínkách, je spousta temných uliček, opilecký zpěv jakéhosi těžko identifikovatelného organizmu, hlasité burácení blízkého splavu, které v té naší ztracenosti a tmě znělo opravdu velmi zlověstně a nakonec vlčímu vytí podobné zvuky, jejichž původce naštěstí zůstal neodhalen. Nakonec nás spletité cesty dovedly zpět do historického centra, odkud jsme tentokrát nabraly směr "dlouhá, ale osvědčená" cesta. Zdlouhavé obcházení se ale naštěstí nekonalo. Manka konečně přece jen probudila svůj navigátorský smysl, který předtím sice trochu zaspal, ale tentokrát byl správný, a odhalila další schody, které nás k našemu bezmeznému nadšení zavedly jen několik desítek metrů od našeho plátěného obydlí. Hurá. Když jsme se s pocitem nesmírné úlevy blížily silnicí ke kempu, shodly jsme se, že když jsme zvládly tohle, teď už přežijeme všechno (takže bez obav, letos je Bepko naše!) Jakmile jsme spočinuly v útěšném náručí stanu, s téměř nevěřícným "žijem" jsme si podaly ruce a přihnuly si našeho cestovního "léku na nervy", který byl tentokrát opravdu zasloužený.

Z noci už mnoho nezbývalo, proto jsme se až po uši zavrtaly do našich spacáků a nevylezly dříve, než sluneční paprsky začaly olizovat stanovou celtu. Nedělní den se nesl ve znamení poezie a cestování lesem. Teprve teď začala ta správná poetická misie. Putovaly jsme po lesních pěšinkách podél řeky Lužnice, prozkoumaly pramen svaté Eleonory, objímaly stromy a samozřejmě četly Máj na pokračování na každém místě, které nám připadalo dostatečně důstojné. Ani toto mírumilovné poetické putování se neobešlo bez menších zmatků a hledání mostu, který by nás dovedl na druhou stranu řeky, ale to už jsme prostě my... Dokonce se chvíli objevila i snaha řeku přebrodit, od čehož jsme v záchvatu zdravého rozumu upustily a raději uvěřily bodrému poutníkovi, který nás ujišťoval, že "za dva kiláčky je tam most a za ním hospoda a maj tam dobrý pívo". Po druhém břehu Lužnice, na který jsme se nakonec opravdu dostaly suchou nohou, vedly naše kroky zpět ke Starému městu, jež jsme toužily prozkoumat i za slunečního světla. Znovu jsme zažívaly děsivé pocity, když nás cesta zavedla do míst, po kterých jsme bloudily předchozí noc, a zároveň pocity ulehčení, při zjištění, že většina cest, které jsme tehdy kvůli nedostatku světla vynechaly, by nás zavedla až někam do horoucích pekel.

Bohužel na zevrubnou prohlídku opravdu překrásného centra nám už nezbývalo moc času a hlavně skoro žádná energie. Necelých pět hodin neklidného spánku v kombinaci s úmorným vedrem v nás probudilo touhu svalit se kamkoliv do stínu a dát si pořádnou baštu, což jsme také záhy učinily v parku při břehu Lužnice. Sledujíc jak řeka plyne, užívaly jsme si nádherného dne a dobrého jídla. Jak se odpoledne nachylovalo, usoudily jsme, že už by byl pomalu čas zvednout kotvy. Vypravily jsme se zpět na náměstí, kde měla být dokončena naše misie. Poté jsme si s epickým výkřikem "Black Sabbath" přiťukly dvěma dobře vychlazenými nanuky a pustily jsme se do čtení poslední části odkazu velkého Mistra. Zde, ve stínu vysoké katedrály za vzdáleného hukotu řeky a ševelení listů stromů, zaznělo ono poslední "Hynku! Viléme! Jarmilo!"… a bylo ticho! Jako pokaždé když skončí něco velkého!

Cesta zpět se kupodivu obešla bez dalšího dobrodružství, a tak jsme sbalily stan, krosny i všechny vzpomínky, ať už byly jakékoliv, a jaly se zdolávat kopec směrem na nádraží, který byl s těžkou krosnou na zádech v tom vedru a v našem stavu opravdu úmorný.

Co říci na závěr? Inu stálo to za to (ostatně jako každá výprava s Mankou), užily jsme si spoustu legrace, tmy, Máchy, přírody a v neposlední řadě procvičily orientační smysl :)

Alfirin

Bylo vysloveno přání, abych podala svědectví o výpravě hrdinné Epoché... Moje cestování je mnohými ústy prohlášováno za epochální. Koneckonců, jsme Epoché. Ale rozhodně tomu tak není. Dobrodrodružství není nikdy více, než bychom byly schopné unést. Inu, posuďte sami.

Začalo to někdy v zimě. Leden, únor? Za mrazivého dne, plného šedých sněhových mraků, zatoužilo mé dobrodružné srdce po nějaké výpravě. Možná za to mohla třeskutá zima za okny, ale na mysl mi přišel krásný májový svátek Beltine a pouť, kterou plánuji rok co rok za účelem čtení Máje v rozkvetlé přírodě. A tak jsem narazila na oslavy keltských svátků v jakémsi mlýně u Tábora. Zaujalo mě to a tak jsem nadchla druhou duši, totiž Veroniku. Času bylo dost. Ale i tak osudný den D dorazil velmi záhy. Celá akce se chystala velmi spontánně. Nicméně když se ještě týden před odjezdem na stránkách místa skvělo datum minulého roku, velmi jsme znejistěly a přemýšlely, zda nebudeme muset jet do jiných končin. Z mlýna nakonec přišla zpráva, že jsme očekávány. Stejná odpověď dorazila i z tábora (nojo, kempu!). Náš osud byl zpečetěn.

Onen den, kdy byla zahájena výprava, byl parný. Ačkoliv nás božstva varovala, stejně jsme vyrazily. I přesto, že Veronice utekly špagety i omáčka a nešly usmažit smaženky (musíte uznat, že to bylo nanejvýš výhružné znamení), neustoupily jsme od našeho plánu. Zabalila jsem menší batoh, žhářské náčiní a řešila největší dilema, zda vzít stylové vydání Písma Máchova na ručním papíru, či maličké kapesní, popřípadě jakou další sbírku přiberu k tomu. Zvítězilo stylové vydání a Březina.

Po cestě mě, lépe řečeno část mě, hypnotizoval jakýsi stařík a následně mě oblažovala rodinná idyla jakýchsi spolucestujících. Vystoupila jsem na Roztylech a spatřila jsem JI. Tu překrásnou poutnici. Vyšplhaly jsme na nástupiště, shodly jsme se, že jsme z plánku ani jedna nepochopila, kde je to naše, jaly jsme se ho tedy hledat. Netrvalo to dlouho a již jsem pod pařícím sluncem, pod jehož paprsky těžknou nohy, vyráží pot, krev a téměř i slzy, začala seznamovat naši výpravu s plánem misie. Ano, naším úkolem bylo vyjet do nehostinných nepoetických krajů města Tábora a osvítit tamní obyvatelstvo, by prozřelo. Vytáhla jsem naše misionářské čepičky-znamení našeho poselstva. Od té chvíle se na nás nikdo nepodíval normálně.

Cesta nebyla vlivem sušenek, čokolády a velmi intelektuálního hovoru úmorná. Ani jsme se nenadály a již jsme stanuly před velkým autobusovým nádražím v Táboře. Bylo nutno zahájit misii. Usedly jsme tedy před nádražní halu a oddaly se pod bodajícími paprsky vandrárenským ásanám, tzv. vandrsútře. Škemraly jsme mocnosti poezie, aby nám daly rozšířit písmo svaté, aby nedaly uschnout našemu posvátnému listu, abychom se setkaly s pochopením. Slunce se začalo klonit a náš navigátor se jal navigovat. Mapu jsme dle cestovního rituálu otočily přinejmenším 7krát po směru a 5krát proti směru hodinových ručiček, než jsme její polohu ustálily v předpokládané shodě s okolím. Cestu jsme našly překvapivě snadno. Zavinily jsme však málem nespočet autonehod-řidiči patrně neočekávali, že spatří na chodníku borůvku tvářící se jako jablko a jablko tvářící se jako borůvku. Chápu, je to nezvyk. Prošly jsme nezajímavou částí z kopce dolů, k řece, a rozprostřel se před námi pohled, který vyloudil užaslé "Ááááá" z našich krků. Nad řekou se pnul kopec posetý domy a nad ním věže kostelů šťouchající do nebe, skály...! Pohled to k nepopsání.

Kráčely jsme tedy tou idylickou krajinou za zurčení Lužnice a bodavého pocitu v zádech, způsobeného rohem stylového Máje v batohu. Bylo nutno přinést oběť. Poznatek o barevnosti tamního obyvatelstva, jenž vznesl Velký Vlk, byl překvapivě pravdivý. Ne, že bychom měli něco proti etnikům. Vůbec ne. Jdeme kolem jakýchsi squatterských domů. Horko. Žízeň. Oddalující se tábor (nojo, kemp). Ale došly jsme. Jak přecházíme most, kráčíme na ostrůvek, blížíme se k recepci malinkého tábořiště. Občerstvení je plné. Jak se ale blížíme, hovor utichá a tváře tamních se pomalu, ale jistě obrací ke dvěma znaveným poutnicím, coby slunečnice ke slunci. Jít dál, anebo utéct? Nakonec se nás ujímá příjemná majitelka, vítá nás a pobízí, abychom si vybraly místo ke stanování. Výběr skutečně máme. Navzdory plnému občerstvení - v tábořišti nikdo není. Jsme v rozpacích. Jdeme na prostranství a začínáme pociťovat úzkost. Výhled doslova božský na všechny strany. Ovšem výhled je i na nás. Můj pražácký nápad postavit stan doprostřed je naprosto správně zamítnut. Probouzejí se v nás elfské pudy. Budeme stanovat po elfsku. Nasloucháme. Vzhlédneme ostřížím zrakem na mraky, nasliníme prst, abychom zjistily směr vanutí větru a docházíme k úsudku, že se ubytujeme za stromem, v dokonalém úkrytu... Až na to, že přes malý potůček opět stojí domy, na zahrádce rodinka, s užaslým, téměř fanatickým výrazem pozorující naše stavící schopnosti. Stan byl postavem tak, jako ještě nikdy. Vchodem směrem do křoví a potoka. Tento omyl se však ukázal velmi důvtipným. Nejsme směrem od hospody vůbec vidět.

Usedáme do našeho skromného příbytku. Veronika na počest božstev a našich sil vytahuje posvátné božoléééé v lahvi od Bechera a smaženky. Hody mohou začít! Čas se však naplnil... Blíží se k sedmé hodině, je tedy čas vyrazit směr mlýn a oslavy Beltainu. Oblékáme se, řešíme dilema, jak moc bude v noci zima, balíme vše, co by mohlo přijít k újmě a někomu vhod. Jen s těžkým srdcem necháváme posvátné božolééé ve stanu, kolem něhož se shlukly místní floutkové s míčem. Obavy z toho, v jakém tvaru a s jakým obsahem náš stan opět spatříme, jsou velké. Přecijen zde zůstává posvátná kniha.

Odcházíme z tábořiště doprovázeny pohledy návštěvníků. Podle mapy se naše cílová stanice nachází kdesi v průmyslové části města. Trochu netradiční oslava májové přírody! Necháme se překvapit. Míjíme squatterské budovy, funíme do kopce, sníme o lahodných nápojích keltských, povídáme... Náš neúprosný pochod zastavují jen náhlé záchvaty smíchu.

Blížíme se k místu, kde má údajný mlýn stát. Je mi trochu záhadou, co dělá mlýn bez řeky, ale třeba vyschla. Zabočujeme do ulice. Kolem nás září mnoho transparentů na podniky, kolem průmyslové budovy... Jdeme. Ale ona odbočka k mlýnu nikde. Co teď? Na mapě stojí jasně číslo. Přemýšlíme, zda se máme dobývat přes ploty... S každým blížícím se domem Veronika vykřikne "To je určitě ono!" ale není. Zákon schválnosti docílil toho, že se v těchto tísnivých místech nikdo nevyskytuje. Můj letmý netradiční nápad stopnout auto a zeptat se je zamítnut ještě před tím, než je vysloven. Jsme již téměř na konci Tábora. Máme ji! Vysněná odbočka je tu! S napětím přebíháme silnici a kráčíme ulicí. No, ulicí.... Cestou plnou ruin, vraků, komínů... Začíná nám být úzko. Surrealizmus. Veronika vypadá ve svém bílém hávu na pozadí toho haraburdí jako posel z jiné dimenze. Ticho je tak hlučné, že ho musíme přerušit nervózním smíchem. Když se to nedá vydržet, zaslechneme auto. Srdce se mi zastavuje. Mezi tím vším jsem došla k závěru, že jsme poslední živoucí bytosti. Auto se blíží. Jedou v něm nějací muži a s neskrývaným nepochopením hledí, co tam tak můžeme hledat. Opět ticho. Vzpomínáme si na svou výpravu do dřevoráje. Lepší ticho než psychopat. Za chvíli zabočujeme pod úhlem devadesáti stupňů doprava. Tady už to musí být.

Nemusí. Mříže přes celou cestu. Hledíme na sebe. Představa, že tím surrealizmem musíme projít ještě jednou, je znepokojující. Vytahujeme mapu. Polohu přesně víme. Nicméně tam, kam se musíme dostat, nevede žádná cesta. Obracíme se tedy zpět a urychleným krokem se navracíme k silnici. Jdeme opět po hlavní silnici směrem k centru. Popisné číslo sousedního baráku mlýna jsme našly. Číslo mlýnu samotného nikoliv. Zoufalství. Nakonec se vracíme téměř úplně zpět k počátku ulice. V jednom z těch podivných domů jsme zahlédly jakousi paní. Spatřila nás a rychle zmizela. Chvíli jsme postávaly u vrátek. Paní se zželelo a přispěchala vyčerpaným poutníkům vstříc. Slova se ujala Veronika.

"Housův mlýn říkáte?!" v tváři paní se objevilo pobavení i zděšení zároveň. Asi jsme vypadaly po všech těch útrapách jako msty chtivé. "Ale to je úplně na druhé straně města!!!" poklesly nám čelisti. Cože? Obě jsme před odjezdem zhlédly mapu. Housův mlýn je na ní vpravo od centra to znamená na východ. Jsme tak vysílené a dehydrované, že nemůžeme ani uronit slzu nad našimi útrapami a necháme si nyní usměvavou ženou vysvětlit cestu. Veroničina vytuněná mapa má šikovně ustřižené centrum města. Třímáme v rukách jen mapu této nehostinné krajiny. Srdce Tábora leží díky bohům na kopci, kostel je tedy vidět na všechny strany (tento fakt nás nejednou zachránil). Heslo zní: "Jít za kostelem." (pozn. autora podle map.cz se Housův mlýn skutečně nalézá v oněch místech. Náš navigátor je geniální, bezchybný a nenese žádnou vinu za cestu mimo.)

Cesta do centra už nebyla tak úmorná. Ve zdejším občerstvení si kupujeme pramenitou vodu z pet flašky a obdivujeme nádheru města. Musím říct, že Tábor si mě těmi svými uličkami a krásnými domy opravdu získal. Verča s hrdostí rodáka Štěkně neustále upozorňuje na podobnost Tábora s Pískem a ne-li se Štěkní-vyložila jsem si to tak, že musím příště pět více slávy na ta města. Blížíme se k náměstí a co nevidí oko mé zelenavé? Antikvariát! Ale ten antikvariát nebyl jen tak ledajaký. Byl prostě tak "antikvariátově zašoupnutý"! Bohužel, či bohudík, je ve večerních hodinách a v neděli zavřeno. Moje idea šetření by byla zničena. To nejdůležitější jsem však dosud zamlčela. Byl tam. Hleděl na mě z plakátu na dveřích. Karel Hynek Mácha! Byla jsem téměř násilím odtažena. Hned za rohem se před námi rozprostřelo nádherné náměstí. Nastalo úskalí číslo 2-najít ulici, kterou se odbočuje k mlýnu. Na náměstí byla díky bohu mapa. Náš navigátor přejel onu mapu ostřížím zrakem a naznačil směr. Já se podívala na ukazatel. Shodly jsme se na směru.

Vyšly jsme za hlasitých hovorů linoucích se z hospod (,jako "vůně" za...,) klikatými uličkami. Objevil se nám výhled na zelené prostranství. V každém domě jsme viděly tolik vytoužený mlýn. Domy působily tajemným dojmem. Šly jsme po šipkách. Začala jsem pociťovat napětí. Vůbec jsem netušila, co přesně nás čeká. Program začal v 18 hodin, ale vlivem bludných silnic táborských jsme se k onomu stavení blížily až v osm hodin. Z kopečka, po šipce rovně, kolem zářivě zelená tráva, stromy... Cítím se téměř jako doma. Mírně zatáčíme a.... Na cestě stojí tři muži. Vítr si pohrává s jejich dlouhými vlasy, vousy, oděni ve zbroj... Není pochyb. Jsme na místě. Chvílemi na nás hledí. Blížíme se závratnou rychlostí. Čekám co udělají. Nedělají nic. Jen na nás podivně koukají. "Dobrý den!" zdravím hobitím hláskem. "Spíše večer!" zdraví postarší kmet.

Před námi stojí mlýn. Před ním řekněmě kulaté prostranství. Na něm stojí hranice, semtam hoří oheň. Je zde stan, ohromný panák Beltain, barevné znázornění Bohyně a Boha. Po pravici zurčí potůček, či říčka. V prostorách mlýnu nalézá se "historická" krčma. Před mlýnem je zastřešené sezení. Pobíhají zde lidé různé věkové kategorie. Někteří v kostýmech, jiní v civilu. Někteří si splétají vlasy. Téměř všichni mají ornamenty na obličeji. Jsme nervózní. Nevíme, kde se upíchnout, kde si zakoupit lístky a co se bude dít. Udělaly jsem nejlepší čin, co jsme mohly. Šly jsme na pití. Vešly jsme dovnitř krčmy. Prostředí příjemné. V krbu hořel oheň, těžké stoly a lavice byly ozdobené svíčkami. Jdeme k paní šenkýřce. Kupujeme si u ní vstup. Ochmelka si dala pivo a já kofolu... Po medovině a jiném ďábelském pití ani památka (což mě na akci docela zklamalo, těšila jsem se na nějaké stylové nápoje a pokrmy). U pultu stál Kelt. Měřil si nás s podivným výrazem . Ptal se, zda jsme už házely oštěpem. Neházely.

Usedáme venku. Chvíli přemýšlím, zda se větřít do přízně slečny s barvou na tvář. Nakonec raději sedím a upíjím ochmelce pivo. Taky bych si dala. Mají dobré. Ale z cizího kelímku vždy chutná líp. Zvlášť z Veroničinýho. Po chvíli tak různě pendlujeme mezi koncertním sálem, odkud se ozývají písničky od Mišíka, krčmou a venkovním prostranstvím. Občas se na nás někdo podivně dívá... Připadám si nepatřičně. Přichází však více a více lidí a my pomalu začínáme splývat.

Najednou mezi námi chodí sličný Kelt. "Všichni ven na prostanství! Každý si nalezněte svůj kamínek!" Svého úkolu se ujímáme s nadšením. Já si vybrala ten svůj na cestě-byl bílý a mrkal na mě. Každý z nás mu šeptá své přání a poté ho odevzdává sličným Keltkám do košíku. Někteří alfa samci se cítili být zahanbeni kamínkem a zvolili skálu. Najednou se ozývají bubny. Odkud? Někde za mlýnem. Buch, buch.... Blíží se. Začíná mě ovládat napětí, vzrušení a úzkost. Kouknu se na oblohu. Září Měsíc a hvězdy. Ten pocit je úžasný. Zpoza mlýna vychází statný muž s maskou Rohatého Boha, za ním ve dvojstupu další Keltové. Jdou. Přijdou doprostřed, otáčí se a jdou směřem k říčce. Následujeme je. Zastaví se před řekou. Nad ní v lese je socha, jíž jsme si před tím (alespoň já) nevšimly. Mohutná sedící postava ozářena ohni. Slova se ujímá sličný Kelt. Nyní se kamínky hází do vody pod tváří sochy. A jak už tomu tak bývá, přítomen byl blbec. Nepamatuji si dotazy, které pokládal. S elegancí ignoranta házel poznámky, jež jen jeho vlastním smíchem připomínaly vtipy. Musím říct, že mi dalo práci se soustředit a neskočit po něm. Když bylo dokonáno, dvojstup se seřadil a za bubnování odcházel. My s Veronikou jsme byly atmosférou unešené. Zůstaly jsme venku. Trochu jsme se potulovaly, povídaly si o "keltování". Taky jsme se samy za mlčení postavily před onu sochu. Seděla na druhé straně řeky v mírném kopečku. Nedalo se přímo k ní po lávce přejít. Byla tak tajemně nedostupná. Jemně ji ozařoval oheň, který jí na tvář házel různé stíny. Vypadala děsivě, majestátně ale i poklidně. Nevím, zda to byla fantazie, či oheň pohrávající si se stíny, přišlo nám, že se hýbe. Zmocňoval se mě pocit, že povstane a někam mě zavede. Obě jsme byly ve svém rozjímání. Jak v té tmě stojím, Veronika vedle mě najednou není. Nevím, kam se poděla. Ale nebyla tam. Chvílku jsem ještě rozjímala, pak jsem se otočila, abych šla za ní, ale.... Stála tam. Nevím, která z nás tam skutečně byla a která byla pryč.

Dál jsme se různě potulovaly po kouzelném místě, povídaly si, občas si šly poslechnout hudbu a posedět do krčmy nad pitím anebo bez něj. Při jednom takovém sezení mě dostihla žárlivost. Seděly jsme uvnitř. Lidé po nás občas pokukovaly. Všichni tam měly asi nějaké známé jen my tam byly jaksi samy. A vyhovovalo nám to. Veronika vyhlížela slečnu, která jí půjčila tužku. Odběhla chvilku ven a já osiřela. Chvíli potom, co se vrátila, mi vypověděla o svém setkání se Svízelem Přítulou. Šla zpět do krčmy a před dveřmi stál onen mládenec, co se ptal, zda jsme házely oštěpem. Pustil Verču dovnitř. Veronika, etikety znalá, poučila onoho muže, že do hospody vstupuje první muž. Prý se usmál a jakýmsi pohybem se přitulil!!! Chápete to? Okamžitě jsem ho překřtila přiléhavým jménem Svízel Přítula. Ono přirovnání Verču ovšem odvedlo do spletitých znalostí botaniky a jala se mi vysvětlovat jakési rozdíly mezi větvemi těchto rostlin. Mě, jakožto správného ignoranta, zajímaly spíše praktické důsledky setkání s oním dvounohým Svízelem. Představa, že osiřím v nehostinném městě Táboře zatímco Veronika bude s Přítulou, ve mně vzbuzovala zlou žárlivost. Komu bych asi upíjela pivo? Vznesla jsem jasný dotaz: "Líbí se ti Svízel?" Veronika odpověděla se záhadně nepřítomně zasněným výrazem "Je to pěkná kytka." (Či "Myslíš tu kytku" přesné znění si nevybavuji, ale ten její výraz byl hodný bohů.) Bylo mi jasné, že nejlepším životním partnerem mojí Veroniky by byl skutečně muž z řádu rostlinstva. Uf. Alespoň mám klid, že nebudu muset vymetat pseudokelta, který není ani schopen si nechat narůst vlasy!

Ještě nás čekaly dva rituály. Jeden spočíval v pálení panáka Beltine. Každý napsal na kousek lístečku něco, čeho by se chtěl zbavit, vložil lísteček do panáka a ten se poté slavnostně zapálil. Všechno bylo uvedeno podobně, jako předchozí házení kamínku. Opět přišel dvojstup s "Rohatým Bohem" vpředu, bubny... Tentokrát však samotnému zapálení předcházel zpomalený šerm. Bylo to skutečně epicky působivé. Následovalo poté také zapálení hranice, u níž jsme si s Verčou nahřívaly záda. O tomto rituálu jsem už někde něco četla. Ale nevím, jestli se konal skutečně v dobách keltských anebo je součástí moderní tradice.

Před posledním rituálem jsme každý dostal svíčku (vlastní žhářské náčiní nebylo potřeba). Každý si vyhlédl kámen a v duchu si ho pojmenoval. Na něj pak postavil svíčku. Celé prostranství pak jemně blikotalo. Bylo krásné se procházet mezi kameny se svíčkami. Vnímala jsem to jako poděkování. Všechny tři rituály nebyly vlastně tak úplně rituály, spíš jakousi (smělejší řeknou) magií, která se k vlastním rituálům může, ale nemusí připojit (mnoho tzv. zvyků je pohany chápáno jako magie). Já se přikláním k označení "ovládnutí záměru"-viz wyda.

Na harmonogramu akce byla napsána také noční procházka. Byly jsme příjemně unavené, ale přemýšlely jsme, že vyrazíme. Doneslo se nám však, že můžeme navštívit zbrojnici. Neodolaly jsme a zařadily se k hloučku zbrojechtivému. K našemu zděšení, znechucení a odporu onu výpravu na "půdu" vedl Blbec (skutečně s vělkým Bé), jehož přihlouplé poznámky jsem záměrně u dalších rituálů zamlčela. Vzájemně jsme se na sebe s Verčou podívaly. My-blbec-zbraně. To nedopadne dobře. Vyšly jsme s procesím na půdu po rozvrzaných schodech. Byly jsme vepředu. Brnění, meče, kopí.... Nádhera!!! Byly jsme tak oslněné, že jsme ani nevnímaly, co Blbec říká ... Ovšem trvalo hodně dlouho, než začal vůbec mluvit k věci. Výklad se však netýkal příliš zbraní, jako jeho ega. Vyrozuměly jsme, že má něco společného s filmem, poněvadž téměř všechno byly velmi krásné repliky, které se vyskytly v různých filmech. Blbec však myslel, že je natolik důležitý, že víme, kdo je zač. Nevěděly jsme a ani jsme se po tom nepídily. Náhle se však na Verču otočil s přihlouplým dotazem "Jak otočit hlavou." Chvíli bylo ticho. Obávala jsem se, co nastane. "Co třeba pomocí páteře." zněla Veroničina odpověď. Vyvázl. Když jsem však na Verču pohlédla, na tváři se jí zračil onen výraz vyléčené feministky, který na dálku přibíjí ke zdi (Kdo neviděl, nepochopí-ten nepopsatelný výraz, který adresáta nemůže nechat na omylu... Viz. "My na takové zábavy nejsme" onehdá v Darumě. Taky nevinné pozvání do hospody ti odvážlivci nezopakovali. ). Ve tváři se jí zračila všechna možná adjektiva hodna pitomého dotazu. Muž pokračoval ve svém pění chvály na svou osobu a my se nenápadně vydaly na vlastní prohlídku. Slintaly jsme nad zbrojí, přemýšlely co a jak bychom mohly vyrobit a co by se dalo ukrást!!

Chvíli jsme se ještě procházely venku po prostranství, než nás mladý sličný Kelt pozval dovnitř koncertního sálu. Po chvíli jsme zjistily, že je na plánu oslava onoho Blbce a že všichni pějí chválu na vrchol blbosti-odešly jsme. Bylo mírně po půlnoci. Byly jsme unavené a tak jsme si řekly, že noční procházku (jež se možná stejně nekonala) oželíme... Kéž by! To jsme ještě netušily, co nás onu osudnou noc čeká.

Rozloučily jsme se s místem a vydaly se do husté tmy. Hned za branami mlýna jsme vytáhly výzbroj. Každá vytáhla svůj pepřový sprej a já dýku. Ne, že bych ji byla schopná použít. Za hlasitého funění jsme vyšláply kopec do centra. Vznesla jsem svůj epochální nápad vzít to do kempu zkratkou. Věděla jsem totiž, že naše tábořiště dlí těsně pod centrem a nemělo by smysl jít na periferii a kolem obávaného squatterského domu. Veronika bez reptání souhlasila. A to byla zase epochální chyba. Idea byla dobrá, realizace notně pokulhávala. S rozhodností znalce zdejšího terénu jsem vybrala ulici, která se mi zdála vzdušnou čarou nejpříhodnější. Ani nevím, co mě vedlo. Prostě jsem tušila, že půjdeme správně.

Tábor (město) ani v noci nespí. Hluk z hospod, potulující se hloučky lidí. Projelo kolem nás policejní auto-dýku jsem skryla pod šátek. Jak jdeme tou malebnou noční uličkou, zjevuje se nám po pravici odbočka. Pár schodů, poté kamenitá cesta... Spoře osvětlená. Hrůzostrašnější cestu jsme si ani ve snu nemohly představit a právě proto můj navigátorský instinkt zavelel odbočit. Jen pár metrů jsme šly po oné cestě, když se na nás tentokráte po levici usmály krkolomné schody mizející ve tmě, coby zlověstný úsměv zlomyslných úst dnešní noci. Stejný pud, který mě donutil zvolit první odbočku a opuštěnou cestu, mě nabádal sejít dolů. Rozhodně jsem podala dýku Veronice a vytáhla baterku. Vydaly jsme se dolů, do hlubin oné cesty. Ticho. Tlumené zlověstné ticho rušené jen kroky našich nohou. Padáme níže a níže. Ticho. Tma tak hustá, že nám téměř klade odpor. Ticho a stále více se zvětšující úzkost. Netopýři se nám v hojném počtu zaplétají do vlasů. Ticho. Vše jakoby se zastavilo. Každá vteřina je věčností. Každý krok jako by nás vedl ke zkáze. Jdu první. Jako Galdalf v Morii rozrážím dotěrnou všeobjímající náruč tmy chatrným světlem baterky. Svět není. Je jen schod za schodem, který se zjevuje ve svitu baterky, aby opět zmizel v neprostupnosti tmy. Klesáme níže a níže... Poslední schod. Před námi se cosi rýsuje. Vlasy se nám zježily hrůzou. Hledíme do tváře tomu, čemu jsme se marně chtěly vyhnout. (Nevím, kdo přišel na to, že když máte z něčeho strach, máte se toho dotknout.) Squatterský dům. Hledíme do páru hrůzostrašně svíticích oken. V očích se nám zračí jedno slovo: "Milost!" Jsme přimrazeny hrůzou. Strach, ten odvěký nepřítel zdravého úsudku, nám zabránil cokoliv říci. Prokázal nám tím službu. Možná jsme zatím nespatřeny. Přemýšlíme na jakou stranu jít. Doleva? Doprava? Pokud je to skutečně onen squatterský dům, musíme jít vpravo.... Jdeme. Pár kroků a nalézáme se na tom nejhrůzostrašnějším dvorku, jak ho může přibarvit jen ospalost a noc po půlnoci. Nikdy jsem neviděla tak strašně zle vyhlížejícího favorita, záhon a... Ale ne... Bílá futra dvěří trčící jen tak na dvorku! A před stromem. Čekám, kdy na mě vyběhne pes a zakousne se mi do kotníku. V tuto noc to vidím přinejmenším na psa baskervilského. Vidím psa před sebou. Vidím psa za těmi futry. Vidím psa polevici, popravici, nad sebou, pod sebou..... Ale ta futra!

Ne. Není to tem squatterský dům. Je to jiný. Je zle.

Jdeme tedy zpět za něj a půjdeme tedy vlevo. Tiše, jako pěna. Bác! Zakopnu-mé kroky rozezní šutro-symfonii na cestě. Zlý pohled Veroniky. Co zlého mě ještě v tuto noc potká?

Napojujeme se na silnici. Silnice je osvětlená, ale od silnice opět zatáčí cesta doprava. Cesta mizí ve tmě, ale cosi bílého tam prosvítá. Je to duch? Nebo skutečný most? Nač chodit po osvětlené cestě, když zde máme most-a ve tmě. Jdeme. Idea mostu přes který přejdeme a šťastně spočineme v lůně našeho stanu je silná. Jdeme vstříc tomu bílému monstru. Řeka zurčí. Je na ní jez. Je zvláštní, jak v tichu i ten slabější zvuk nabývá na razanci. Takhle zle jsem ještě jez syčet neslyšela. Je zakletý. O tom není pochyb. Mám pocit, že na světě neexistuje nic jiného než my, most a nekonečně zurčící jez. Za hodinu. Za dvě. Za 10 let-pořád to samé. Jdeme a opět se v onom bezčasí pohybujeme na místě. V hlavě mi vystávají všechny ty traumatické příběhy. Ty příběhy a události marně vytěsňované z mé mysli. Vzpomínám si na Křemílka a Vochomůrku jak utíkali před tmou. Vzpomínám na Mlčení jehňátek. Vzpomínám na Znamení. Vzpomínám na "amirstonského beránka". Na tátův stanový horor o vlaku. Na prvních 15 minut Záhady blair witch, než jsme byla vyhozena. Na Studnu majora Zemana. Na katakomby v Klatovech... Všechno se to ve mně ztelesňuje v onom zlém mostu. Držím však jazyk za zuby. Má fantazie byla této noci nápomocna až až... Raději dělám, že se bojím squattu.

Nezbývá, než si to přiznat. Není to náš most.

Pohybem, v němž se zračí něco z hysterie, obracíme se zády k mostu. Zády k nepříteli. Úplně čekám, kdy mě něco chytne zezadu za krk. Ale nic. Opět nás pojme unylé světlo pouliční lampy na silnici. Kam teď? Hrůzostrašné schody vedoucí do známého centra se nám nechtějí šlapat. Vždyť přece tímto směrem musí být určitě naše tábořiště!!! Jdeme tedy rovně po silnici. Tma dorážející ze všech stran po nás natahuje pařáty. Kdesi, ne zas tak daleko, se ozývá vytí opilých mládenců a jiných krvelačných nočních šelem. Podávám Veronice šátek. "Zahal se". Jdeme dál.

"Kdy jindy se můžeme projít v jednu v noci Táborem!" zkouším vnést do bloudění alespoň trochu optimizmu. Mlčení. Mlčím tedy také. Vidíme hřiště! No jistě! Určitě je to hřiště poblíž našeho tábořiště! Není. Ale támhleten dům, ten je povědomý, vezmeme to tím směrem. Také není. Ale támhleten strom, to už je stoprocentně ten, který jsme minuly při cestě tam. Opět vedle. Tuhle ulici si jasně vybavuju. Jdeme určitě správným směrem.... Zhruba půl hodiny chodíme doslova od čerta k ďáblu. Je zajímavé, kolik jsme toho "poznaly" a jak jsme byly vždy ochotné jedna druhé uvěřit, že to, za čím se ženeme je jasně známý bod, s nímž jsme se již setkaly. Přiznejme si to. Jsme doslova v pytli. Ospalost je zvláštní jev. Nabádá vás vymýšlet pseudozkratky. Takovým způsobem jsme se ocitly v něčem, do čeho by mě nikdo v noci v bdělém stavu nedostal. To je však docela oxymorón. Jdeme jakýmsi uzounkým lesíkem, nazvaly jsme ho příznačně Temný hvozd. Nad námi se pnou větvičky. Není vidět na krok. Projít se dá v husím zástupu. Vylézáme opět na ulici, vedle baráku s nádhernými malbami husitů na zdi. Jdeme opět vedle nějakého napůl rozbořeného domu. Když však opět narazíme na temnou, neosvětlenou ulici, ztrácíme nervy. Jdem zpátky do centra. Kostel je naštěstí ještě stále vidět na všechny strany. Jdeme naprosto neprobádanými krajinami. Nikde ani živáčka. Nikde se nepohnula větvička. Nic. V jedné z těch mrtvých ulic stojí uhromný dům s věžemi. Temný, ukrutný... Nadhodím, že tam pravděpodobně žije Drákula. Veronika odvětí, že se víc než Drákuly bojí zde hojně zastoupeného etnika... Copak Drákula nemohl být jeho příslušníkem? Blížíme se k bráně města. Kousek před námi jdou první živé bytosti! Jsou to dva muži v černém. Nevím proč, nejsem zrovna nadšená, že je vidím. Ve tmě je každý nepřítelem. Zatáčí ovšem kamsi. Vstupujeme do města. Tam je živo. Dokonce míjíme uličku, kterou jsme se vydaly na naší noční výpravu. Díky bohu, guláš jsme neviděly! (pozn. autora: Kdysi jsem se v našem putovním spolku setkala s mužem, který prováděl různé zvláštní akce. Například noční výpravy. Vyšlo se před půlnocí a šlo se třeba do sedmi ráno... Lidé prý kolem třetí až čtvrté hodiny mívají občas halucinace. Jeden kluk prý viděl kolem sebe ohromné hrnce guláše. Já jsem se bohužel těchto výprav nezúčastnila. Přestože by mému nevl. rodiči přišlo vhod, aby mě sežral v lese AL či alespoň vlk, chtěl mě tehdy potrestat domácím vězením za blíže nespecifikovaný přečin. ) Centrum žije. Z některých podniků je slyšet hudba, na ulicích se potácí zřejmě společensky unavení lidé. Zatáčíme. Jsem ráda, že je Veronika zahalená. Před námi zastavilo auto a nabírá si dovnitř jednu ze spoře oděných slečen. Dokonce potkáváme lidi s beltainovými obrázky na obličeji. Také znovu potkáváme dva muže, u kterých jsme byly rády, že zabočily. Nevím, jak jsem toho docílila, ale Verča opět poslechla můj navigační smysl. Jdeme těsně nad srázem po asfaltové cestě. Najednou přicházíme k místu, kde je opět schodiště dolů. To je ono! Zastavujeme se. Napínáme oko do dáli a jasně vidíme most u našeho tábořiště, domy... Hledím směrem na město a uvědomuji si, že jsem zapomněla při původní navigaci na styčný bod-tedy kostel s kalichem. Není pochyb. Narazily jsme na správnou odbočku. To je ona odbočka, jíž jsem chtěla původně dosáhnout. Veru váhá. Slibuji, že jakmile se nám to dole nebude sic trochu líbit, vyšlapeme zpět a už nevyzkoušíme vůbec žádnou odbočku. Jdeme. Cesta je osvětlená, baterky není třeba. Během sestupu je třeba zvolit. Pravo, levo? Jdeme ve směru srdce. Nabíráme rychlosti. Konečně přicházíme na silnici pod schody. Naskytl se nám pohled, při němž tuhla krev žilách.

Surrealizmus. Opět. Dole, pod maličkým valem u silnice "něco" sedělo a neartikulovaně mluvilo. Viděla jsem nad kopečkem jen hlavu. Zdálo se, že zde to žije. Hleděla jsem na hlavu. Je to dítě? Starý člověk?! Ani jedno se neslučovalo s tím, co jsem dosud viděla. Je to snad něco jako "guláš"? Neblouzním? Jdeme rozpačitě doprava k mostu, pořád přitahovány oním tvorem. Musíme projít okolo. Je to stará paní sedící na zemi těsně u silnice. Co teď? Samaritánská část naší výpravy se zastavuje odhodlaná zakročit. Odhodlaná nejít spát, řídit vrtulník, operovat-bude-li třeba. Racionálnější část výpravy nabírá rychlost doprava-paní drží v ruce flašku, patrně s něčím omamným... Samaritánovi tak buší srdce a ježí se vlasy z toho výjevu, že přijímá fakt, že momentálně má výprava problém sama se sebou a nemůže si dovolit nechat se okrást. Okolo jede auto-nezastavuje se... Asi jsou na takové noční výjevy zdější zvyklí... Inu, viděly jsme centrum. Ještě než přecházíme most, cítíme úlevu. "To byl boj!" oddychuje Verča. Docházím k závěru, že bépko máme po tomhle v kapse. Ještě je tu však jedna nezodpovězená otázka: "Je náš stan vcelku?!?!"

Noříme se do tmy tábořiště. Obávám se ohromné hroudy větví. Náš stan je tak dobře zamaskován, že je těžké ho odhalit-anebo je ukraden? Stojí. Zavřený-neporušen. Uf. Kdo vstoupí první? Co když uvnitř někdo je? Ujímám se otevření stanu. Je tam prázdno. Pokud jste slyšely onen víkend hroznou ránu a myslely jste, že spadl meteorit, měly jste dobrý postřeh. To byl šutr, který nám spadl ze srdcí. Urychleně jsme se převlékly do pyžam, zavrtaly do spacáčků a dobrých 20 minut jsme se nezřízeně řehtaly. Přes řeku se k nám nesly veselé tóny noční písně opilé paní. Bylo nám jasné, že události dnešní noci uzavřeme do černé skříňky našich myslí s nápisem "Co se naše matky nesmí dozvědět." (Samozřejmě, že jak jsme dorazily domů, obě jsme to okamžitě v odlehčené formě našim maminkám vyžvanily. ) Usínala jsem s blaženým pohledem na antický profil rýsující se na pozadí stanu. Ale nespaly jsme poklidně. Celou noc se do našich těl zabodávaly ostny mrazu. Oblékaly jsme vrstvy, převalovaly se.... Přesto jsme útočící chlad nezažehnaly. Budíček byl v sedm.

Těžká rána zbloudilcova!

Jsme rozlámané, nevyspalé. Podává se snídaně do spacáčků. Veronika hypnotizuje svou snídani, patrně nechápe, jak se vůbec objevila ve stanu a zda to není všechno zlý sen. Válíme se, povídáme si, plánujeme, kdy zahájíme misijní cestu po Táboře. Nakonec se oblékáme, balíme, mažeme krémem... Na cestu nesmí chybět posvátně lahodné božolééééé. Nasazujeme misionářské čepičky. Můžeme vyrazit.

Nejprve kráčíme ke studánce, pak kamsi do rozložitého parku, přes menhir, geologický park... Již zezačátku dnešní procházky překračujeme veliký most na druhou stranu Lužnice. Odtud spatřujeme přírodní kazatelnu. Naše chvíle začala. Postavím se na výstupek při cestě, hledím do kraje, na dalekosáhlou oblohu, na zurčící Lužnici, ten daleký uspěchaný běh vody... Rozevírám posvátnou knihu Máj!!! Čteme. Veronika jemným hlasem, coby sličná Jarmila na pahorku, předčítá jasným hlasem milování májové přírody. Já se ujímám čtení druhé části-tedy posla. Okolo chodí lidé. Ale nevnímáme je. Jsme u vytržení. Dokončujeme první zpěv.Vyschlo nám v krku. Vytahujeme posvátné božolééé. Cesta volá dál a dál. Jdeme přes krásnou studánku po směru toku kamsi do lesů. Veronika ošahává kytičky, já se nechávám líbat sluncem... Jak si tak jdeme, docházíme k závěru, že by to chtělo dle naší mapy most. Most ale nikde. Ptáme se jakéhosi poutníka se psem. Onen poutník se ptá odkud jsme. "Z Prahééé" odpovídá Veronika. Muž velmi ochotně doporučuje lávku za 2 km či za osm. Děkujeme a pokračujeme dále. Les! Nádherné stromy! K objímání nás přivábí kruh buků. Každá objímá jeden z nich. Patrně jsem však vkročila do teritoria zlého oranžového mravence. Zahryznul se mi do nohy. Jednou, podruhé, potřetí, .... Sundavám zuřivě botu. Onen mravenec vystoupí na vrchol tenisky a s vědomím, že porazil titána se rozhlíží po okolí. Tak lehké to nebude, mládenče. Je sfouknut na zem. Takhle vznikají eposy.

Usedáme na lavičku poblíž a znovu otevíráme Máj. Čeká nás druhý zpěv. Začínám předčítat. Okolní příroda mění se v temnou kobku Vilémovu. Zpěv ptáků je zvuk paralení dimenze, zurčení vody odměřuje čas. Jeho líce, neusmály se nikdy více... Jako by šeptaly okolní stromy. Jdeme dál. Začíná být horko. Lávka nikde. Cesta se přibližuje k řece. Začínáme propadat dojmu, že muž se psem neměl rád Pražáky. V našich myslích se rodí odvážný čin.

Jez. Vidíme jez. Jak ho přebrodit. Vystoupíme na kamenný stupínek a hodnotíme situaci. Po koruně to nejde. Po šutrech? Kudy? Díváme se na sebe... Ne, ještě bychom rády chvilku žily. Alespoň dokud nedočteme Máj a nerozsápou nás májeneznalí zdejší obyvatelé. Jdeme dál po cestě a před námi- pán se psem! Kyne nám a diví se, že nás vidí. "Jak ještě daleko?" ptá se Veronika. Ještě tak kilometr. Jak je to možné? Při prvním dotazu to byly kilometry dva a teď jsme ušly tak tři. Pán se záhadným výrazem mizí. Jdeme malebnou přírodou. Za zády nám zurří jez, vandrárenským výrazem YeeZZ. Výslovnost tohoto slova jsme zkoumaly skutečně důkladně. Chce to cvik. Svůj hlas postavte tak o oktávu až dvě níže, lehce předkloňte hlavu, připodobněte svůj výraz výrazu Milože Zemana když vidí Klause a nechte uniknout z úst tažený zvuk "ijéééésss". Nahrávka bohužel není k dispozici. Technika se zpříčila tomu, aby přechovávala něco, byť vzdáleně připomínajícího Miloše Zemana. Zamýšlený fonetický popis též ztroskotal. Dosud nebyla definována hláska, v níž by byl důležitý výraz obličeje. Nicméně o e bychom mohli říci, že funguje do jisté míry jako podpěrná hláska. Konečné "ZZ" nevyslovujeme nikoliv jako alveolární frikativu znělou, ale jako alveolární frikativu neznělou...

Naštěstí se skutečně po kilometru objevuje lávka. Jdeme teď po druhém břehu Lužnice. Veronika touží vejít do hospody se slovy "Jedno pííívo, ať mi nezvadne list." ale jdeme dál. (Je to ochmelka.) Znovu potkáváme YeeZZ a znovu se smějeme. Smích nás ale pomalu přechází. Horko. Cesta směr centrum je však záhadně kratší. Zastavujeme se v geologickém parku. Je moc hezký, ale nemám síly zkoumat zblízka tabule popisující kameny a tak míříme ke kamenému altánku. Zde se nalézá kazatelský stolek. Je popsaný básničkami, nápisy. Doslova ráj pro folkloristu! Pod námi se srocuje nějaký školní zájezd. Je nejvyšší čas přečíst třetí zpěv Máje. Příhodně začínají bít zvony poledne. Zvony bijí, Veronika dramatickým hlasem čte. Ujímám se dalšího čtení. Umlkají zvony a umlká též Vilém....

Kráčíme dál a já se za pochodu snažím vnutit Verče Březinu-neúspěšně. Dostáváme se pomalu do míst, která jsou nám povědomá. Poznáváme domy, mezi nimž jsme v noci bloudily, Temný hvozd... Nebyly jsme moc daleko od tábora (nojo, kempu). V centru nás přepadá ukrutný hlad. Máme chuť na pizzu, ale docházíme k závěru, že bude levnější koupit si sváču v Bille. Horko. Ukrutný hlad. Mé hladovění má za následek skutečně chatrné verše: "Já tu byla, řekla Billa". Byla tam skutečně Billa a my si kupujeme salátky, pití a usedáme k Jordánu. (Zdejší rybník. Já z toho měla před odjezdem doslova Vánoce.) Po obedě nás čeká poslední věc-závěrečný zpěv Máje. Usedáme na náměstí, otevíráme Máj. Veronika má již mžitky před očima. Dočítám ho já. Procítěně. Nevím, kolik hlav pode mnou stálo. Nevím, kolik poutníků za námi šlo.... byla jsem u vytržení. Ale zasadily jsme semínko poezie do duší tamních domorodců (či spíše do turistů?). Byly jsme spokojeny.

Zbývalo jen seběhnout dolů z kopce, sbalit stan, dopít posvátné božoléééé a vyrazit směr autobus. Cestu jsme již našly bez problémů. Autobus nám dokonce přijel téměř okamžitě-byl narván a úložný prostor neměl. Vecpaly jsme se dovnitř, zacpaly uličku. Ale nakonec to nebylo tak zlé Verča ukořistila místo s místenkou, kde však nikdo neseděl. Já, jako správný vágus, jsem se rozplácla do uličky. Ani ásana ála paragraf mi nezabránila v tom, abych to tam nezapíchla. Byla jsem vyčerpaná.

S Veru jsme se se slzou v oku rozloučily na Kačerově a vyrazila každá z nás na svůj konec Prahy. Doma na mě čekal lahodný segedýn. Padla jsem a spala jako zabitá do rána.

Pokud jsi, drahý čtenáři, dočetl článek až sem, máš můj obdiv. Musím se omluvit za pravopisné, stylistické a jiné chyby tohoto článku (tradice mého blogu). Ačkoliv to dle délky nevypadá, tlačil mě čas a stres, článek je sesmolený na koleni v přestávkách mezi studiem.

Kdybych měla zhodnotit celou akci, ano, byla dobrodružná, ale Pes v bouři dosud nebyl překonán (pro ty, co neznají onu historii, mám dobrou zprávu. I to hodláme sepsat.) Co se týče slavení Beltainu, byl to zajímavý zážitek. Čekala jsem sice, že akce bude více zaměřena na tradici, že bude více hudby, symboliky, zvyků... Ale koneckonců, byla to akce pro veřejnost a kdo mi zabránil jít 1. do lesa ke svým stromům? Další svátky budeme možná slavit jinde... Uvidíme.

Ještě na závěr bych chtěla poděkovat veřejně Ivet, která nám zapůjčila přenosné obydlí. Obávám se, že po téhle historii nám ho už nikdy nezapůjčí.

Nejsem příznivcem feministických proudů ve vědě, jako je například feministická lingvistika. Necítím se býti uražena tím, že slovo student označuje příslušníky jak mužského, tak ženského pohlaví, zatímco oslovení studentka označuje jen ženy a tímto je "jaksi vyděluje". Popravdě, přijde mi to spíše směšné. Já vím, že tyto drobnůstky v jazyce asi nějakým způsobem reflektují, jak to bylo dřív-ženy nestudovaly, ale násilně to překopávat? To je vážně na hlavu. Nechte jazyk, on se se vším vyrovná sám-a přirozeně.

Nicméně snesla jsem z výšin babiččiny půdy zaprášenou starou knihu Karla Klostermanna a v zápalu kolokviální práce se ponořila do atmosféry staré Šumavy. Prodírala jsem se houštinami přechodníkových tvarů, zastaralých výrazů, inverze a podobných lingvistických lahůdek. Archaický pocit byl ještě více umocněn omamnou vůní zatuchlého papíru vznášejícím se nad otevřenou knihou. A tam, na straně 66, jsem se nechala dojmout. Pan Klostermann asi stěží mohl tušit, že za 120 let Mařenka knížku otevře, a coby zapálený student se bude rýpat v jeho stylu. Možná schválně ťuknul na obecně ženskou touhu být polichocena... Oslovil mě, řka: "Teprve děsné vývraty z roku 1870 a povstalý v nich brouk kůrovec podaly podnět ke změnám, změnám důkladným, a dnes, můj milý čtenáři, i ty, krásná čtenářko, po pěkné silničce projíti můžeš, ovšem méně lesem nežli dalekosáhlými pustými pasekami, které v létě vypadají jako malé ladné končiny Dinarského krasu a v zimě se podobají rozkošným nivám groenlandským; ...."

"Krásná čtenářko" Vás jen tak někdo neosloví :o)

"A proč ta poutnice šla večer s dětskou rakví na Bezděz? Copak takhle se chová normální ženská? Tam není řečeno kam nahoru...

Achjo. To se zas někdo potkal s jiným světem."

Znáte ten pocit.

Venku zamračeno. Ani jaro, podzim, zima, leto. Únava. Znechucení. Jít do lesa a lehnout si do vlhkého listí se zdá jako nejlepší řešení. Chce se vám spát, ale nejde to. Máte hrozně práce. Dáte se do toho, ale za tři hodiny neuděláte prakticky nic. Ne, že byste nechtěli. Nejde to. Komunikační schopnosti se bortí. Měli byste být povzneseni. Jste povzneseni, ale jste fázově posunuti, takže své povznesení necítíte. Je vám vše doslova ukradené. Ale zároveň vás to vůbec nebaví.

Co teď?

Mezilidská komunikace mi dnes nejde. Nevím proč, ale něco mě přitáhne k černému obalu za dveřmi. Otevírám ho a vytahuji krásný hnědý předmět z překližky. Nepatrně zní, aniž byste se dotknuli strun. Posadíte si vykousnutí na pravé stehno a levou rukou chytíte předmět za krček. Rukama projede teplo. Jako když se dotýkáte člověka, stromku, rostliny. Cítíte tu živoucí duši. Tu bytost, na kterou jste zapomněli. Kterou jste nechali jen tak stát.

ÓÓ díky Bohu, nepotřebuji žádná slova! Cítím ty staré chvíle, to neutuchající přátelství. Opět jsem zapomněla. Cítím jak jsem ji poprvé držela. Cítím, jak jsem si na ní jednou rozedřela ruce do krve. Cítím, jak jsem seděla v kuchyni a přes lomoz a hluk jsem hrála. Cítím radost i hrozný smutek. Když nebyla slova, byly tóny. Cítím ten pocit, kdy jsem ji nechala v jámě lvové a potají se vkrádala tam, kde měl být můj domov jen pro jednu věc-pro ni, jako bych tam zapomněla vlastní duši. Cítím i tu hroznou bolest a těžko říct, jestli v ní nebo v sobě, jak jí tehdy lidská lhostejnost nechala rozšlápnout krk. Tehdy jsem myslela, že už si na ni nikdy nezahraju a byla jsem rozhodnutá, že nebudu hrát už nikdy... Ale přežila. Je tu. Na mém klíně. Dokud se hraje, ještě se neumřelo.

Prsty mi ztuhly a tak to trochu trvá, ale jde to. Slimák, nocturno, amoroso, blues... Dokonce i skladba, po jejíchž tónech jsem utíkala z pódia... Tehdy mi bylo jasné, že já jsem já a že nikdy spolu vystupovat nebudeme. A teď se mi nedostávají slova. Nejsou. A nejsou ani potřeba. Držím svojí drahou Corpus Delicti. Držím ji. Držím v rukou své radosti, smutky, lásky, zklamání, nenávisti i naděje. A vím, že nikdy ji nesmím opustit, protože ona neopustila mě, i když já na ni zapomněla. Všechno je v ní.

Myšlenka je myšlenka myšlenky.